Nic nebo všechno?!

  ...opravdu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost obavám,které nás akorát vystresují? Nebude lepší snažit se místo toho nalézt to, kvůli čemu stojí bojovat a jít dál

Dnes jakmile jsme vstala z postele, udělala si svůj denní šálek zelené kávy, sedla si s ním na své křeslo a koukala ven, začala jsem si přemítat mou minulost, přítomnost a budoucnost a dumala  o čem bych mohla napsat. Po chvíli mě napadly dvě slova..všechno a nic…a začala jsem přemítat o svých možnostech. Od narození,tedy od doby,kdy jsem začala vnímat J) se mi vtloukalo do hlavy, že můžu být vším, co si budu přát, od herečky, zpěvačky, spisovatelky až po pilotku, jednoduše mohla jsem být vším, žádná omezení , v případě,že to budu opravdu chtít . Nakonec nejsem ani jedno J(zatím) ,se vším s čím jsem začala, jsem brzy i  skončil. Je možné, že jsme generací, která je všemi těmi nespočet možností,které nám život nabízí zhýčkané, že si nedokážeme vybrat? Měla jsem mnoho cílů a snů, ale upřímně musím říct, nic jsem pro jejich realizaci neudělala. Školu jsem zanedbávala a skončila jsem na odborném učilišti, jako prodavačka , na oboru, ke kterému jsem nikdy neměla ani sebemenší vztah. Ale jak čas běžel,já dospívala a čím jsem byla starší, tím jsem byla chytřejší a toužila jsem po motivaci. Říkala jsem si,že tak to nemůže skončit.  Tohle přece není ani jedna z variant, kterou mi život nabízel a stále nabízí. Nicméně tak i tak jsem ve svých pouhých 20 letech porodila syna,kterého nadevše miluju a kdybych měla možnost prožít to všechno znova nebo se zachovat jinak, já se v tomto případě jinak nerozhodnu, každopádně realizace mých snů musela počkat.  Chtělo to čas. Začala jsem pomalu. Během mateřské dovolené jsem si udělala rekvalifikační kurz sanitářky a po konci mateřské jsem následně dostala báječné místo v rehabilitačním ústavu. Teď už má syn 6 let ,brzy začne chodit do školy a já pomalu začínám své sny  realizovat, ale nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.  Totiž procházím si už poslední 3 měsíce životní krizí a k té neodmyslitelně patří to, že jsem v neustálém a obrovském stresu a to sotva otevřu ráno oči. Často jsem se cítila jako když padnete na kolena a někdo vám k tomu ještě strčí hlavu do bahna, ale jak jsem se jedno ráno probudila ,do tváře mi svítilo slunce, které obklopovala únorová,modrá obloha,já se zadívala na toho mého bezstarostného a na mě závislého andílka vedle mě a zamyslela jsem se. Moje cesta životem nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, prošla jsem si hodně těžkými věcmi, které by možná položili i koně,ale nakonec se vždy našlo to světýlko naděje,proč by tomu nemohlo být i teď? ...opravdu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost strachu a obavám,které nás akorát vystresují? Nebude lepší snažit se místo toho nalézt to, kvůli čemu stojí bojovat a jít dál? Já vím, nejde to ovlivnit, bohužel tyto věci patří k našemu životu. Dokonce by bez nich možná byl náš život nesnesitelně nudnej :D. Ale vážně ..... není náhodou smysluplnější hledat ve věcech to tolik očekávané “světlo”.?!  Totiž bez této snahy to světlo najít způsobíte akorát sami sobě utrpení a stejně tak i blízkým lidem ve vašem okolí. Jsem už přece dost velká,poučená a tím dostatečně silná na to, abych věděla,že se nic nevyřeší samo. Smích,upřímná láska,vaše sebevědomí a vnitřní síla je dostatečně smysluplná. Jen člověk musí vědět kde ji hledat Na to není nikdy pozdě.  Já se rozhodla mimo jiné  věnovat se psaní, podala jsem si i přihlášku na maturitní obor žurnalistiky, neboť  to chce hodně práce, než budu moci říct, dokážu psát no a také v březnu začínám kurz pracovníka v sociálních službách. Nejde mi o to psát tady životopis, chci poukázat na to, že se člověk nesmí nikdy vzdát. A i když mu realizace jeho snů připadá nemožná, tak se alespoň o to nemožné pokusit, aby jste si později mohli říct buď  vyhrál jsem sám nad sebou a nebo zkusil jsem nad sebou vyhrát a stále se nevzdávám ,pořád je lepší toto,než žít život, který žít nechcete a být sami se sebou nespokojeni.  Mějte krásný podvečer. Zdravím vás z mého obýváku. Dara ;-)